Čas od času probleskne médii zpráva, že vědci překvapivě objevili v té či oné přírodní surovině doposud nepopsané léčivé účinky. Pokud se ale podíváme do historie, často zjistíme, že to samé zjistili naši předci už stovky let před námi na základě pozorování. Jednou z takových surovin je propolis.
Zatím poslední zprávou tohoto ražení je objevení léčivých účinků propolisu proti bakterii E.coli a malárii, což popsal doktor David Watson z lékařského a biomedicínského institutu Strathclyde na univerzitě v Glasgow. Teď už jen přijít na to, jak účinné složky propolisu dostat ke zdroji problému, což je práce na další roky.
V dnešním článku zkusíme zmapovat historické využití propolisu, aby bylo vidět, kde asi tak doktor Watson mohl čerpat inspiraci. Ale nebojte, nebude to nuda, z dějin jsme vybrali jen ty nejzajímavější poznatky.
Co je to ten propolis
Našim pravidelným čtenářům to nemusíme příliš popisovat, všem nově příchozím to ale řekneme hned na začátku. Propolis je tuhá, hnědá pryskyřičná látka vyráběná včelkami k dezinfekčním a stavebním účelům. Základem je pryskyřice získaná ze stromů, kterou včely zpracovávají za pomoci enzymů ve svých žlázách.
Na rozdíl od včelího vosku má mimo jiné i antibakteriální účinky, takže jej včelky používají k utěsnění drobných mezer v úlu nebo pokrytí cizorodých těles jako ochranu proti nákaze. Propolisu celkově včelky nevyrábí moc, je to poměrně vzácný materiál.
Už 15 tisíc let s námi
Úplně první stopy o tom, že lidé využívali včelí produkty, tedy především med a možná i propolis, jsou datovány na 13 tisíc let před naším letopočtem. Huh, to už je doba. Neexistují sice žádné písemné záznamy, včelky se však objevovaly na kresbách ve skalách a objeveny byly také dřevěné kontejnery, které nejspíše sloužily jako první úly.
V Egyptě okolo roku 3100 př. n. l. už najdeme i písemné záznamy, včelky se začaly objevovat v hieroglyfech. V tomto období je navíc vidět, jak si lidé včel vážili – objevovaly se na vázách a malbách, byl to jeden ze symbolů hojnosti.
Lidé v této době už také dokázali zpracovávat nejen med a vosk, ale i propolis a využívat včelí jed a pyl. Mimochodem, již zde med sloužil nejen k naplnění bříšek, ale i při péči o pleť.
Název propolis pochází z Řecka
I když se propolis využíval už v Egyptě, samotné slovo „propolis“ vychází až z helénistického Řecka okolo roku 400 př. n. l.
Hippokratovo léčení ran
Propolis v surovém stavu
V Řecku byl propolis velmi populární díky Hippokratovi, který propolis zmiňoval v souvislosti s léčením zanícených ran. Prach, pot a vysoké teploty často vedly ke komplikacím při hojení, takže se propolis stal vítanou dezinfekcí například při zranění v boji. Používán byl také na vředy.
Mimochodem, když už jsme v této době, propolis se společně s bylinkami používal pro míchání prvních parfémů.
Doba zapomnění
Ještě v prvním století našeho letopočtu se Cornelius Celsus zmiňuje o léčení hnisavých ran propolisem, pak se na něj ale začalo zapomínat. Další zmínky tedy najdeme až za dlouhou dobu, lidově je zmiňován v 9. až 11. století u povrchových zranění, plísní a infekcí.
Medicína jej znovu objevuje až v 15. století, kdy si tehdejší lékaři začali všímat zázračných účinků propolisu při stomatologických problémech a léčbě zánětů v čelisti. To propolis zachránilo a dostalo opět na výslunní, začal se objevovat v různých mastičkách.
Ztřeštěné 20. století
Začátkem tohoto století vypadal výzkum propolisu hodně dobře, vědci jej studovali, separovali z něj různé složky a vyráběli tinktury. Následná první světová válka přesunula pozornost úplně jinam, především k antibiotikům.
Ve 20. letech výzkum opět pokračoval, a to na mnohem vyšší úrovni. Díky vyspělejším technologiím se například zjistilo, že propolis obsahuje mnohem více složek, než se doposud předpokládalo.
Ostatně dodnes nejsou zmapovány všechny, výzkum je velmi složitý – nejen, že každé včelstvo zpracovává propolis.
Vše znovu utnula další válka, po které se lidstvo pyšně začalo zajímat spíše o pokrokovější možnosti léčby a propolis se znovu dostal na okraj zájmu. Celá 60. a 70. léta se nesla v duchu raketové vědy a syntetických materiálů, takže se přírodnímu propolisu věnovaly jen menší skupinky vědců. Obrat nastal až v 80. letech.
A zatím nejnovější zápis
I když může léčit, není propolis ani zdaleka sterilním materiálem. Spíše si představme jako takový koktejl nejrůznějších látek, které mohou u citlivých lidí působit dokonce alergicky.
V 80. letech se proto skupina vědců zaměřila na izolování nečistot od prospěšných látek (především flavonidů), aby jej bylo možné použít v moderním lékařství.
Kam nás to asi jednou dovede – budeme s ním za pár let opravdu léčit malárii?
