Nebojte se, nebudeme tu probírat nic děsivého. Podívali jsme se jen do historie, zapátrali po stopách propolisu a vybrali ty nejzajímavější informace ohledně péče o naše zoubky.
Zubní medicína v historii
Jak se řekne „zubní ordinace“ nebo „stomatologie“, velká část lidí bere nohy na ramena. A to přitom žijeme v moderní verzi stomatologie se spoustou tlumících léků, rajským plynem a přesnými nástroji. Mimochodem, vůbec první operace s anestezií proběhla teprve 16. října 1846, do té doby se používal jen převážně obyčejný alkohol.
Jak si tedy asi dokážete představit, lidé v dřívějších dobách měli 100× větší právo bát se o svůj chrup než my dnes. Například ještě před 150 lety se na vesnicích chodilo ke kováři, který neměl ani ponětí o nějakém pohodlí! Lepší to už začínalo být ve městech, ve kterých stomatologie zažívala překotný vývoj.
Zdaleka ne každý měl ale na takové služby peníze a problém byl také s nástroji. Technologie totiž ještě nebyly tak daleko, aby umožňovaly precizní zákroky. Anatomie jinak byla tou dobou již velmi dobře zmapovaná a lékaři si díky celému arzenálu bylin a tinktur dokázali poradit i s velkými záněty.
Takže, suma sumárum, dnes bychom před návštěvou zubaře opravdu neměli fňukat :-)
Propolis v rukou lékařů
Zpátky do historie. Největším problémem nebyla ani tak bolest zubů nebo jejich zkaženost, zub se zkrátka vytrhnul a bylo to. Problémy nastávaly právě až ve fázi hojení a vzniku zánětů, protože se ve vlhké ráně množily bakterie – na zkažený zub se tak často i umíralo.
Jen pro zajímavost, v nejlevnější verzi protizánětlivých opatření figuroval obyčejný zplesnivělý chleba, který se přikládal na rány. Lidé totiž vypozorovali, že plíseň dokáže zahubit bakterie v ráně. Chleba ale těžko použijete na zub, takže co s tím?
V hlavní roli začal zářit propolis. „Lékařské vědě“, jestli tomu tak můžeme říkat, byl znám již od starověku, na našem území zažil plný rozkvět až přibližně od 12. století. Léčily se s ním záněty dásní i otevřené rány, později se přidával i do prvních zubních past.
Propolis při prevenci
Také záznamy o prvních zubních pastách pocházejí z dávných dob Egypta, tedy před 5000 lety (!). Nevypadaly jako ty dnešní, byl to často jen nějaký abrazivní prášek nebo směs máty pro osvěžení dechu.
U nás v Evropě se na to šlo sice se zpožděním, zato v daleko propracovanějších verzích. První pasty jsou známé okolo roku 1800, v hliníkové tubě, tak ja je známe dnes, se pak poprvé objevila roku 1892 ve Francii. Obsahovaly směs několika složek, které osvěžovaly dech a k tomu pečovaly o dásně. Ve složení se například objevoval extrakt z propolisu nebo celé řady bylin, u kterých lidé vypozorovali antiseptické vlastnosti (heřmánek, řepík, hřebíček).
Ještě dříve (již od středověku) lze najít i recepty na „léčivé lektvary“, tedy první ústní vody, které ale byly podávané jen speciálně po zákrocích. Uměly totiž vypláchnut mezizubní prostory a zatočit s bakteriemi i tam, kam by se pasta nedostala. Ústní vody, které by se tak jako dnes prodávaly v obchodě a sloužili k prevenci, resp. k osvěžení dechu, najdeme opět až koncem 19. století.
Všem přírodním složkám udělala čáru přes rozpočet až moderní medicína přibližně od roku 1910. Věda objevila účinky fluoru a antibiotik, takže léčba propolisem a dalšími bylinami začala ustupovat stranou. Že ale měla taková šetrná léčba svá pozitiva, začali lékaři opět objevovat od roku 1950.
Zubní medicína v čase:
- rok 1800 př. n. l. – lidé věří v „zubního červa“, který způsobuje kazivost zubů; léčba probíhala pomocí zaříkávání
- rok 1427 – poprvé popsána léčba zkaženého zubu, který se měl navrtat malým vrtákem a vyplnit zlatem
- rok 1774 – vůbec první zuby z keramiky; do té doby se používaly zlaté zubní náhrady, dříve dokonce protézy ze zvířecích zubů
- rok 1819 – první amalgámová výplň, která postupně začala nahrazovat zlato
- rok 1846 – první vytržený zub pod anestezií z éteru
- rok 1884 – poprvé použit kokain k lokálnímu umrtvení, později nahrazen novokainem
- rok 1896 – první snímky z rentgenového přístroje