0 Kč(0 ks)
Zpět

Příběh rodinné firmy Pleva

Náš příběh

Vypráví zakladatelé rodinné firmy Hanka a Milan Plevovi

Pohodlně se usaďte, protože náš příběh bude na delší povídání. Naše společné podnikání totiž začalo hned po revoluci – vždycky jsme byli velmi pracovití a aktivní, a tak jsme změnu režimu uvítali. Manžel choval včely dlouhá léta jako koníček. Chov ho bavil, ale stále jsme si nebyli jisti, jestli bychom tím uživili rodinu se třemi dětmi. Už tehdy jsme používali mast s propolisem a propolisovou tinkturu a věděli jsme, že včelí produkty mají zázračné účinky. Zákazníci, kteří si chodili pro med, se navíc na tyto produkty často ptali, protože byly všude nedostatkovým zbožím. Vyrobili jsme tedy zhruba 50 kusů tinktury a „vyrazili do ulic“ zjistit, zda by o ně měl někdo zájem. Výsledek nás překvapil a ohromil. Do hodiny jsme prodali úplně všechno. A úplně stejné výsledky měla i mast s propolisem. Od tohoto okamžiku jsme změnili náš podnikatelský plán z chovu včel na zpracování včelích produktů a počet našich včelstev se ustálil na 60.

V záloze jsme měli brambory a slaměnky

Přechod ze zaměstnání na dráhu živnostníků pro nás byl poměrně nejistý. Proto jsme si pronajali pole a vysadili na něj brambory. Počítali jsme s tím, že v případě neúspěchu budeme mít alespoň co jíst. Na dalším políčku jsme měli slaměnky, které jsme chtěli sušit a prodávat z nich různé vazby.

Vždycky jsem si přála vlastní maličké podnikání. Proto jsem mimo včelích produktů vyzkoušela i pěstování slaměnek. Jenže tenhle nápad měla spousta lidí, a tak nám sušené květy z větší části zůstaly na půdě, protože na trhu je nabízely desítky prodejců. Nelenila jsem a zkusila jsem z nich vyrobit suché vazby a svícny. Za několik sychravých prosincových dnů jsem na nich vydělala na zimní botičky pro všechny tři děti. Ty se už tehdy aktivně zapojily do našeho podnikání pomáhaly se svícny, motaly svíčky, skládaly krabičky, kompletovaly mastičky a kelímky nebo s námi prodávaly. Hodně to pro nás znamenalo, dá se říct, že tu káru podnikání táhly s námi.

Kancelář byla v koutku obýváku

Veškeré naše skromné úspory jsme dali na nákup surovin a obalů, proto jsme se museli vzdát pohodlí a kancelář si zařídit v obýváku. Byla to obyčejná židle a deska, která nám sloužila jako psací stůl. U něho manžel poctivě zpracovával účetnictví, protože na vlastní účetní jsme neměli prostředky, a v roce 1991 se začal učit metodou pokus-omyl s naším prvním počítačem. Neexistovaly žádné kurzy a nikdo z našich známých a blízkých s počítačem pracovat neuměl, takže trávil dlouhé dny a noci nad manuálem u obrazovky.

Obalů byl plný sklep

Paradoxně se však největší problém podnikání ukázal někde jinde, a to ve shánění vhodných obalů. Na začátku jsme používali lékárenské masťovky a skleničky, které jsme nakupovali v lékárnách. Chtěli jsme ale nakupovat za nižší ceny a prodávat kosmetiku v hezčím balení. Jenže tehdy ještě neexistoval internet a k dispozici jsme měli pouze telefonní seznamy. A tak jsme sedli a volali a volali, než jsme našli firmu, která by nám obaly dodávala. A pak přišel druhý kámen úrazu – množství obalů. Firma byla totiž zvyklá vyrábět po stovkách tisíc kusů a my jsme potřebovali zhruba 3 tisíce. Po dlouhých jednáních jsme přistoupili na 10 tisíc kusů a obaly na mast s propolisem i tinkturu jsme měli ve sklepě ještě spoustu let.

Etikety jsme si vyráběli také sami. Na samolepící papír A4 jsem na psacím stroji napsal názvy výrobků. Nůžkami jsem je rozstříhal a polepil výrobky. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale takové byly začátky.

Výrobky jsem vozil v krosně

Začátky našich prodejů dnes působí jako úsměvné příběhy. Nabalil jsem masti a tinktury do krosny a ve 4,30 odjel vlakem směr Praha. Na tržnici jsem poskládal několik krabic na sebe, přehodil na ně ubrus a vystavil výrobky. Začínal jsem na Havelském tržišti a na tržnici Na Pankráci. Za 3 nebo 4 dny jsem měl prodáno a vyrazil jsem domů. Prodeje se postupně zvyšovaly, a tak jsem ke krosně postupně přibral do jedné i do druhé ruky tašku. Když už jsem nemohl více pobrat, začal jsem jezdit autem – díky tomu jsem mohl vzít i medy, o které byl velký zájem. Na Havelském tržišti postavil nový správce dřevěné stánky, které pronajímal. Cena byla poměrně vysoká a prodejní pult na mé poměry ohromný, proto jsem se rozhodl prodávat další zboží, aby se náklady snížily. Volba padla na silonové punčocháče. V běžných obchodech byly drahé a na výběr nebyl žádný sortiment, proto jsem se domluvil s výrobcem ve Varnsdorfu a postupně prodával téměř celý jeho sortiment a každá zákaznice našla svoji velikost či vzor. Osobní auto už mi nestačilo, a tak jsem si koupil dodávku Škodu 1203 v nejlepších letech. Bylo to ale velmi pomalé vozidlo, a tak jsem ho nechával v Praze jako pojízdný sklad. Skladové prostory v Praze byly tenkrát velmi drahé, a tak jsem musel myslet ekonomicky. Přes víkend jsem ho parkoval na Letné, kde bylo hodně místa. Bohužel jsem jednou v pátek přendával nové punčochové zboží do svého pojízdného skladu a někdo zřejmě mé počínání sledoval a přes víkend ho vybílil. I proto jsem přesídlil se svým skladem do karavanu svého kamaráda.

Přespával jsem v noclehárnách nebo na hlavním nádraží

Ani jedna z lokalit nebyla příliš příjemná. V noclehárně bývalo 10 až 15 lidí na jednom pokoji a člověk netušil, kdo je jeho spolunocležník. Tržbu z minulých dnů jsem navíc míval vždy v ledvince u sebe, takže to bylo poměrně nebezpečné. Spaní na Hlavním nádraží zase nebylo z nejpohodlnějších abych neležel na zemi, sehnal jsem si vždy od místních zelinářů 2 banánové krabice. Spalo nás tam tímto způsobem vícero, a tak jsem byl zkrátka jeden z místních bezdomovců. Když jsem začal jezdit autem, změnilo se moje nocování na luxus – zajel jsem do klidné uličky a vyspal se v autě. Bohužel hygiena stále probíhala na nádraží či veřejných toaletách.

Celý den jsem se nezastavila

Když manžel v pondělí ještě za tmy odjel rychlíkem do Prahy, začal mi třísměnný provoz, jenže na všechny směny jsem byla sama. Sháněla jsem dodavatele obalů, odepisovala na dopisy, balila dobírky a samozřejmě vyráběla svíčky a další produkty. V pátek jsem dokonce jezdila prodávat do Hradce Králové. Doma jsem měla tři malé děti, které potřebovaly nejen uvařit, umýt a uložit, ale také pomazlit, vyslechnout a pohrát si s maminkou. Když jsem podepsala úkoly a procvičila s nejstarším násobilku, běžela jsem rovnou sušit seno nebo krmit ovečky a králíky. Těch 12 let v poklusu se podepsalo na mém zdraví.

Výrobky čekaly na povolení i celý rok

Chtěli jsme mít ucelenou řadu včelí kosmetiky obsahující sprej, krémy, mléka s mateří kašičkou a propolisem i šampon, získat povolení bylo ale poměrně nesnadné. Státní instituce totiž nebyly zvyklé na soukromé firmy, natož jednotlivce. Některé naše výrobky čekaly na povolení k výrobě i celý rok. Čekání se ale vyplatilo a dostali jsme dokonce povolení k výrobě masti s včelím jedem – a od té doby jsme stále jediní v České republice, kdo zpracovává včelí jed do kosmetiky.

Pro výrobu kosmetiky jsme koupili malý domek, který sloužil jako bývalé učňovské středisko. Tam jsem sám vyráběl a zároveň dělal obchodního zástupce. Objížděl jsem drogerie, včelařské obchody a zdravé výživy a nabízel naše výrobky. Zájem byl veliký.

V roce 1994 přišly problémy

Rozšiřovali jsme totiž sortiment, ale původní výrobna už nám kapacitně nestačila. Rozhodli jsme se koupit pozemek a postavit si novou provozovnu v Potštejně. Díky aktivní mamince, která vyřizovala dědické řízení, se nám podařilo pozemek získat. Stavbu nám ale zkomplikovalo velké podmáčení místa, a tak se nám prodražila o 1 milion korun. Tím ale naše potíže zdaleka neskončily. Původní Hypotéční banka, která nám poskytla úvěr, byla prodána finanční skupině Nomura, která zmrazila vše včetně půjček. Prostavěli jsme své vlastní peníze a půjčka v nedohlednu. Po nemalých obtížích jsme se dohodli s Komerční bankou, i když úrok a poplatek za sjednání úvěru byly opravdu vysoké. Stavbu následně zkomplikovala tisíciletá voda, která zaplavila vesnici, v níž sídlila naše stavební firma. Její majitel nás tehdy poprosil, zda bychom nemohli stavbu na 6 měsíců pozastavit, aby mohl pomoci postiženým obyvatelům vesnice. Byli jsme solidární. Samotná kolaudace a dopisování s úřady se protáhly natolik, že jsme novou provozovnu otevřeli až 2. 4. 1999.

Podnikání šlapalo i drhlo

Vyráběli jsme hojivé přípravky, medovou řadu na pleť, dále řadu kosmetiky s propolisem a mateří kašičkou. Přibyly šampony i vlasové vody a sortiment jsme rozšířili o bylinkové polštářky, které jeden čas šila manželka sama. Nu co, vždycky jsme byli zvyklí si všechno dělat vlastníma rukama. Stále jsme se ale potýkali s problémy – úřady chodily kontrolovat čtyřikrát zkontrolované a spousta papírování nám ubírala čas a energii. Žili jsme neustále v poklusu a vydělávali peníze na úvěr. Na první dovolenou jsme se dostali až 12 let po revoluci, bez jediného dne odpočinku či volného víkendu.

Po dlouhých a náročných peripetiích jsme byli nadšeni novou budovou a krásným provozem. Všechny prostředky šly ale jako vždycky do podnikání. My jsme bydleli v bytě bez dveří, koberců a dlažby. Říkala jsem si, že příští rok bych chtěla alespoň záclonky, ale čekala jsem na ně téměř tři roky. Firma nás vytěžovala nejen finančně, ale také časově. Neslavili jsme narozeniny, ani svátky. Nevzali jsme děti na dovolenou a čekali, až bude volno. Největší špička přicházela vždy na Vánoce, kdy jsme prodávali na trzích a končili až 23. prosince.

Děti dnes podnikají s námi

Když jsme splatili úvěr, spadl nám ze srdce tak těžký kámen, že byl určitě slyšet po celém Potštejně. Starosti nám sice dělali chybějící či méně zodpovědní obchodní zástupci, ale když nám s jejich výběrem pomohl syn Lukáš, situace se uklidnila.

Náš nejmladší syn Martin má na starosti výrobu, suroviny, obsluhuje všechny stroje a je oporou všem zaměstnancům, včetně nás. Náš prostřední syn Lukáš je inženýr a odborník na počítačové programy. Do našeho podnikání vstoupil v roce 2014, hýčká si internetové stránky, stará se o marketing, obchodní zástupce, obchodní nabídky, odbyt i klienty. I díky mladé krvi a čerstvým nápadům se náš sortiment stále rozšiřuje a mění – zaměřujeme se na čistě přírodní produkty a pečlivě vybíráme každou surovinu, s níž se rozhodneme pracovat. Záleží nám totiž na vysoké kvalitě a spokojenosti našich zákazníků.

Podnikání pro nás bylo úplně nové a vrhli jsme se do něj s naší typickou vervou. Já i můj muž máme naši práci rádi, i když s ní bylo a je spojeno spousta nepříjemného úřadování a nejasností v zákonech. Díky podnikání jsme poznali spoustu obchodních přátel, se kterými se rádi setkáváme a je nám s nimi dobře. Jsme vděční i za to, že to s námi vydržely naše děti. A že jsou dnes našimi kamarády a společníky. I proto to stálo za to prožít. Máme také pět úžasných vnoučat a jsme moc zvědaví na to, který bude chemik, včelař nebo malíř…

Žádná položka

SkypeFacebookTwitter

Mobil: 739 045 380
Po-Pá: 7:00 - 15:00
Email: obchod@pleva.cz