Víte, kdo jsou Barborky, Perchty, Lucky a Klempery? Nebo kdo kdysi chodil v adventu na návštěvu? Dříve běžné postavy vánočních svátků se nám dnes už téměř vytratily – pojďme si je připomenout.
Vánoce dnes máme často spojené se spěchem a vnímáme je jinak než naši předci. Je to sice škoda, ale není na tom vyloženě nic špatného. Zkrátka si jen svátky děláme podle sebe a vytváříme si vlastní rituály, ke kterým máme větší vztah. Nicméně je faktem, že Vánoce byly dříve rozmanitější a bohatší – nejen o mnoho zvyků, ale také o spoustu postav. Vedle Ježíška, Mikuláše nebo lednových Tří králů se to dějinami jen hemží jednou tajuplnou bytostí za druhou.
Postavy temné i veselé
V den sv. Barbory nebo v jeho předvečer do domácností zavítaly Barborky. Chodily oblečené většinou v bílých, někdy však v černých šatech s věncem na hlavě, s obličejem od mouky nebo zahaleným rouškou či schovaným za rozčesanými vlasy. Pátraly, zda jsou děti hodné a umí se modlit. Správně odříkanou modlitbičku ocenily dárky, většinou sušeným ovocem, jablíčky nebo oříšky. Při příchodu dělaly pořádný hluk – březovou metlou šlehaly do oken a tou také hrozily zlobivcům, že je odnese čert.
Maškary, husar, koník, žid na klapačce v průvodu Mikulášském ve Sloupnici před 70 lety, kresba z roku 1910
Mikuláši nedělal doprovod jen anděl a čert, ale celá družina postav. Masky se podobaly masopustním, měly stanovené role i kostýmy. V průvodu nemohl chybět kominík, ras, žid, turek, vojáci, bába, bohatý pán s paní či smrt. Mezi postavy zobrazující povolání patřili třeba dráteníci, myslivci, hodináři, řezníci a další. Jejich příchod ohlašovali hospodářům laufři čili běžci. Neodmyslitelná byla maska koně (klibna) a maska kozy. O rozruch se staraly ale i další zvířecí a strašidelné postavy, byl to zkrátka pořádný rej.
Kobyla a koza v mikulášském průvodu, fotografie z roku 1910
Mikuláška, někdy také matička, představující matku sv. Mikuláše, chodila buď s družinou, nebo 8. prosince samostatně. Určitě už jste o ní slyšeli v dětské říkance: „Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni, hledali, nenašli, byli oba smutní.“. V některých místech prý nosila dárky pro hodné děti, jinde naopak brala dětem dárky od sv. Mikuláše.
Lucky na svatou Lucii kontrolovaly peroutkou, zda je stavení čisté a bez prachu, a domácí pomazávaly sazemi. Většinou byly v bílém stejně jako barborky, se zahaleným obličejem. Pohybovaly se tiše světnicí. Pro výraznější magický efekt před sebou občas nesly talíř s hořícím ohněm. Na Valašsku neopomněly klepnout přes prsty přadleny, aby jim předení lépe šlo.
To ale není všechno. Vesnicí obcházely i další postavy. Například Perchty, které chodily od domu k domu a hlídaly dodržování půstu. Tomu, kdo se hodně najedl, hrozily rozpáráním břicha a vycpáním hrachovinou. Tyto strašidelné bytosti jsou pod různými označeními známé již od keltských národů.
Takto vypadala jedna z podob Perchty, kresba z roku 1910
Dalšími postavami, které si byly často vzhledem a posláním podobné byly Klempery, Ambrož, Klovcové báby nebo též Vrtibáby – chodily někdy samy, někdy s postavami z mikulášské družiny. Měly vždy zahalené obličeje a jejich úkolem bylo strašit děti, rozdávat drobné dárky těm hodným, kontrolovat pořádek v domácnostech a také zpestřit a ukrátit nejdelší noci v roce. O silvestrovské noci pak obcházely stavení Ometačky, které sice také působily se svými zahalenými tvářemi strašidelně, ale jejich úkolem bylo "vymést" a požehnat kamnům, aby dobře hřála a popřát celé domácnosti štěstí v novém roce. Obchůzky se často pojily s lidovým divadlem, hrála se spousta obřadních her nebo se ukazoval betlém.
Škoda, že tyto magické, děsivé, ale i štědré bytosti, které mají kořeny jak v křesťanské, tak v pohanské tradici, už dnes potkáme jen v zápiskách historiků a etnografů. V mnoha vesnicích však dodnes najdeme vlastní zvyky a originální tradice, které starousedlíci poctivě dodržují. Například lití olova se váže dokonce až ke „keltské magii vody“, a přestože je tak jedním z nejstarších vánočních zvyků vůbec, do dnešní doby neupadl v zapomnění.
Dobová kresba z roku 1870, zobrazující koledu tří králů, čehož se ve vsi vždy chopili mladí chlapci.
Dobová kresba z roku 1910, zachycující slévání olova na sv. Ondřeje.
Koledování a žehnání příbytkům na tři krále se také ještě na mnoha místech naší republiky dodržuje, ačkoli s původním významem už často souvisí jen málo. Dalším ze zvyků, který dodržujeme i dnes jak na vesnicích, tak ve městech, je pouštění vánočních lodiček. Někdy však zapomínáme na symboliku a význam tohoto zvyku. Jak si lodičky vyrobit a jak si poté vykládat jejich postavení na vodě a co všechno nám věští, můžete zjistit v článku Vánoční zvyk – pouštění plovoucích svíček.
I když jsme v poměrně nedávné době byli vystaveni Dědovi Mrázovi a dnes se na nás z výloh obchodů směje Santa Claus, náš český Ježíšek v drtivé většině domácností přežívá a vyhrává na plné čáře v každé anketě. Pomáhají k tomu také nejrůznější betlémy, které zobrazují zrození Ježíška a připomínají nám, proč vůbec tento svátek slavíme. Alespoň v tomto ohledu tedy zůstává naše vnímání adventu stejné jako před stovkami let a pozice Ježíška snad nebude nikdy oslabena.
Pro děti je nejdůležitějším okamžikem Štědrý den, kdy se těší na vysněné dárky. Nekonečně se vlekoucí čas adventu jim zpestřuje začátkem prosince Mikuláš s čertem a andělem, kteří dětem dají alespoň sladkosti a velký pocit úlevy, že i tentokrát si jich čert nevšiml. Dodržujeme stále zpívání koled, návštěvy betlémů a vánočních trhů. Velmi populární jsou také půlnoční mše.
Nemusíme bědovat nad ztrátou tradic, stále si můžeme advent užívat klidně pěkně postaru a bez okázalé komerce. Záleží jen na nás. Pokud si chcete letošní předvánoční čas a Štědrý den obohatit o několik tradičních i novodobějších zvyků, podívejte se na náš článek o vánočních zvycích, nebo o tradicích v předvánočním čase a na Štědrý den.
Inspirujte se také vánočními medovými recepty
Zdroj dobových kreseb a fotografií: Wikipedie
